Úvodní stránka Co je Lakárie Připravovaná Lakárie Účast na Lakárii Stažení souborů Legenda Minulé Lakárie Autoři

  

7. Lakárie - Ze života Khornova tanku

Poslední Lakárie, podzim 2004

Když tak nad tím přemýšlím, možná jsem neměl po posádce Červeného trpaslíka chtít čestný boj. Možná jsem si od nich radši měl nechat přidělat pásy.
Ale to trochu předbíhám.

Lebky na Khornův trůn!

Khorne, bůh Chaosu a Války, můj pán. Hýčkal mě od malička, bojoval jsem už v kolébce. Protože už dnes řízením Zmatku nejsem takový drasťák, jaký jsem ještě nedávno býval, nebudu vás zatěžovat podrobnostmi - ze svého drsného dětství zmíním jen, že jsem na svět přišel coby druhé ze čtyřčat a vyrůstal jsem jako jedináček.
Cesty Chaosu jsou nevyzpytatelné. Celý život bojuju, nechám se natrvalo zakovat do pancíře, pokládám lebky na Khornův trůn - a najednou pronásleduju nepřátele skrz nějakou mlhu či co a objevím se v divné zemi zvané Lakárie. Khorne, co to má znamenat? Kde jsi? Já tě neslyším!
No, vyrovnal jsem se s tím rychle, nejsem žádná třasořitka, co by volala po mamince. Pustil jsem se do práce. V téhle zemi vládl nádherný zmatek, to se muselo nechat, ale také tu vyrůstaly zárodky prohnilého Řádu, které mohly veškeré svaté snažení nás chaosáků zhatit. Třeba ten Julius Cézar, ten mi vyloženě hýbal žlučí. Ostatní lakarijští panovníci nebyli tak nebezpeční, neustále spolu bojovali a spolehlivě vytvářeli chaos, ale to zatracené SPQR mohlo všechny sjednotit a přivést zhoubný pořádek a chmurnou stagnaci...
Ale zpočátku to jeho imperializování vypadalo jen jako neškodné blábolení chlápka v prostěradle. Ignoroval jsem ho a zjišťoval, kdo v kraji si zaslouží tu čest, být zabit v souboji se mnou.

Trampoty zvolna kráčejícího bitevníka

Nějak se do toho nikomu nechtělo. Možná proto, že to tam byl samý rychle utíkající zbabělec. Možná také proto, že jsem ohromná ocelová konzerva se svítícíma rudýma očima, spoustou rohů, které prorůstají ven pancířem, a k rukám mám přirostlý Hákomlat, živoucí zbraň nemající obdoby. Takový malý pěkný krvežíznivý dáreček od Khorna.
Hrozný kraj. Ať jsem si pro sebe zabral cokoli, vždycky to respektovali. Stál jsem na cestě - uctivě mě obcházeli. Přivlastnil jsem si město - fajn, bylo moje i se všemi obyvateli. Někoho jsem urazil - souhlasil s mým názorem a ještě se omluvil, že mě otravuje svou přítomností. Nuda. Mohl jsem to tam pobíjet jak na běžícím páse, ale copak jsem nějaký řezník? Khorne, já jsem bojovník! Proč jsi mě sem poslal?
Potom mi to došlo. Byla to cesta osvícení. Musel jsem se naučit, že ani pro boha války není boj tak důležitý, jako šíření Chaosu. Vzal jsem si tu lekci k srdci a dal se do toho.
Začal jsem obyvatele nezištně chránit. Byli z toho krásně nervózní. Pak jsem otočil, spřátelil se s jedním otrokářem a dodával mu otroky na galeje. Pak jsem dostal hlad, tak jsem si zašel do Kleopatřiny bažiny na malý krokodýlí gáblík. Ti šupináči zábavně cvakali zuby, ale Hákomlat je měl na háku. Kromě toho jsem u Tauranu, na místě míru, každou chvíli vzýval Khorna a cedil tam svou krev.
Nějaká víla se v jednu chvíli rozhodla, že mě utancuje k smrti. A to já si zase zatancuju rád - nejradši mám Dupáka, Řinčáka a Mečový tanec. Roztočil jsem Hákomlat a chudinka víla radši zdrhla.
Nakonec jsem od vědmy Eleyne dostal dva lektvary, změnu pohlaví a lásku. Nejdřív jsem přinutil anděla Bagriela, aby vypil ten první a změnil se v krásně prsatou andělku, pak jsem zmlátil archanděla Gorana a nalil mu do krku ten druhý.
Byl z nich krásně šťastný páreček.

Vánoce - nejstrašlivější zbraň Chaosu

Ale to všechno bylo takové paběrkování. Chtělo to něco pořádného. Všichni pořád mluvili o tom stromečku Tauranu, co všemu dává život - jestli do Lakárie mohl přijít opravdový chaos, cesta vedla skrze něj.
A tak se banda podobně smýšlejících šílenců rozhodla a lesy se rozlehlo naše hromové, chraplavé "ROLNIČKY, ROLNIČKY, KDOPAK VÁM DAL HLAS..."
Je to tak, Chaos přinesl do Lakárie Vánoce. Zkrášlili jsme Tauran ozdobami a řetězy, sesedli se kolem něj a užili si sváteční pohodičku. Bylo to kouzelný - a Tauran si to asi myslel taky, protože začal vyzařovat takový příjemný emanace... Jo, prostě Chaos. Kdo říká, že musíme páchat jenom Zlo?
Páchání Dobra je taky sranda.

Khorne všudypřítomný?

Někdy potom jsem zjistil, že tu nejsem sám. Rozmáhal se tu malý kult, který také vzýval Khorna. Samozřejmě jsem chtěl vstoupit, konečně se zdálo, že má přítomnost dostane nějaký smysl - ale hořce jsem se zklamal. Ti blázni se nechali využívat jakýmsi démonem, který jen tvrdil, že je Khorne, a snažil se vstoupit do Lakárie a zničit ji. Kdyby pro něho získali několik černých křížů - artefaktů podivné temné síly -, přišel by a vládl.
Takové kacířství! Chtěl zneužít tvorů Chaosu, aby zavedl totální Řád! V žádném případě. Vstoupil jsem do toho kultu, tvrdil jim, že je podpořím - a skutečně jim pomáhal ve všem, co se křížů netýkalo -, a společně s ostatními hodnými chaosáky jim nenápadně házel klacky pod nohy. Samozřejmě, že jsem je mohl bez problémů pobít, ale to jsem nechtěl. Byli jen pomýlení. Až démona zničíme, obrátí se zpět k pravému Khornovi.
Nějak mi to Dobro zalezlo pod nehty, ale proč ne. Jak už jsem říkal - cesty Chaosu jsou nevyzpytatelné.
No, démon vlastně vůbec nedostal šanci se ukázat. Oni tam byli všichni strašně hodní, dokonce i ti pomýlenci. Měli jen vypreparovat pár chudinek, co v sobě ty kříže nosily, ale tak zoufale hledali způsob, jak přitom nikoho nezabít, že vlastně neměli šanci.
Když i ti zlí couvají před vraždou, nemohlo to skončit jinak než dobře - ale cítil jsem se ochuzen. Přišel jsem o velký závěrečný boj. Celkem mě to štvalo, takže jsem se vydal na pouť, pevně rozhodnut, že příští větší skupinku vyzvu na čestný boj a pobiju je ve jménu Khorna.
Šťastným výhercem se stala posádka Červeného trpaslíka.

Zmatečný boj, aneb spojení příjemného s užitečným

"Hej vy, vyzývám vás na čestný souboj! Vyberte si pět šampiónů, který pobiju!"
Vypadali poněkud zaraženě. Začali zmateně pobíhat kolem dokola: "Tak moment, jak se vlastně bojuje, tohle se nám ještě nikdy nestalo!?"
Trpělivě jsem čekal a kochal se tím chaosem. Pořád se zoufale dohadovali. Když už to začínalo být moc dlouhé, takovej ten kočičí elegán se přiběhl zeptat: "A nemohlo by nás být sedm?"
Pokrčil jsem rameny: "Proč ne?" Byli to první slušní protivníci - slušní ve smyslu, že přede mnou nevzali nohy na ramena a nenutili mě běhat -, tak proč jim nevyhovět?
Ale moc je to neuklidnilo. Přiběhl přede mě takovej ten strohej páprda Rimmer s písmenem H na čele a začal mi kázat. Že prej nemám právo takhle jednat, protože on už si v životě i tak vytrpěl dost, a že co si to dovoluju, rušit jeho sebeobviňování v nejlepším...
Skoro se tam rozplakal. Očividně potřeboval ránu z milosti, tak jsem mu ji dal.
A sakra! Hákomlat prošel skrz a Rimmer káže a káže, jakoby nic! No tohle... Tak jsem mlátil dál. A pořád nic! Dal jsem mu dobře osm ran a všechno skrz!
Kouzla nesnášim, nejsou fér. Ale prohrál jsem, to bylo jistý. Dál jsem ho zkoušel zasáhnout, ale ani ťuk. Čekal jsem, že mi ten mocnej mág každou chvíli usmaží mozek. Ostatní bez dechu čekali, jak to dopadne. Dal si načas, ale pak se konečně nadechl, vytřeštil oči v naprostém soustředění a zaječel mocné zaklínadlo: "Panika! Zachraň se, kdo můžeš!" Sám šel příkladem, vzal nohy na ramena a zdrhal.
Všichni jsme za ním nevěřícně zírali. Pak jsem se vzpamatoval, pokrčil rameny, rozpřáhl se Hákomlatem a vrhl se do boje.
Stačili se připravit: Ten ocelovej rytíř Kryton vykřikoval cosi o výměně operačního systému za Mortal Combat, dvě malé lesklé krysy - říkali jim Robíci? - drželi v zubech nějaké jiskřící dráty a vyhulenec Lister, elegán Kocour a kočka Kočanská na mě namířili nějaký divný železný roury.
Zařvali: "Pal!" a z rour vyšlehly plameny. Obklopila mě ohromná ohnivá koule. Bylo to celkem fajn, příjemné prohřátí - já byl totiž nehořlavý. Měli jste vidět ty protáhlý ksichty, když jsem se z toho inferna se smíchem vyřítil a rozsekal Listera na kousky.
Vtom nastoupily ty mrňavý krysy. Ty jejich dráty byly horší než celá armáda víl - dotkly se mě a hned jsem tancoval. Tělem i pancířem mi probíhal podivný, cukavý proud... Vzápětí to přestalo, proud asi vyschl, tak jsem se oklepal a oba Robíky nakopal, až z nich lítaly kousky.
To už se ke slovu konečně dostal Kryton. Svíral ohnivou trubici ve verzi MAXIMAL a pečlivě mě umisťoval mezi mířidla. Bylo jasný, že je po mně - zas až tak nezničitelnej jsem nebyl. Zařval jsem: "Khorne, přícházím!" a rozpažil ruce, aby mi rána šla do prsou.
Kryton zmáčkl spoušť. Z trubice vyšlehlo samo peklo. Les za Krytonem zmizel.
"Pane," pronesl robot provinile, "hlásím kritickou chybu ve výpočtech!"
Měl tu blbost obráceně.
S nadšenou modlitbou na rtech jsem mu zdemoloval fasádu. Než jsem však stačil práci dokončit, přijeli Robíci - nebyli už mrtví? - a zase mi zahráli "Tu našu!" ku tanci a poslechu.
Do toho kolem pobíhal Kocour, šmidlal po mě nějakým páratkem a měl strašnou radost, jak mi škrábance hyzděj pancíř.
Proud zase vyschl, já zase rozkopal Robíky a doufal, že tentokrát konečně zůstanou ležet. Ohnal jsem se po Kocourovi, ale ten mizera uhýbal ještě líp než páprda Rimmer, kterej se překonal, vrátil se a z bezpečný vzdálenosti chrlil naprosto zcestný rozkazy. Kočanská táhla stranou chroptícího Listera, Kryton se skřípavě zvedal a už zase na mě mířil - tentokrát správně.
Chtěl jsem uhnout, ale Robíci byli asi nezničitelní. Začaly mi taneční pro pokročilé. Škubal jsem sebou jak škubánek a bezmocně zíral, jak Kryton podruhé tiskne spoušť.
Tlaková vlna byla drtivá, všechny to ode mě odhodilo. Zůstal jsem stát, zbroj strašlivý výbuch vydržela - jenže uvnitř ze mě byl guláš. Umíral jsem spokojen. Odcházel jsem za Khornem, šťastný, že jsem zažil tak skvělý boj a umírám v tak hrdinské póze...
V tom ke mně přiběhl Kocour, nakopl mě do koulí a zbroj se rozsypala na kousky.

Absolutní Dobro aneb Khorne, protebe, za co?

Už jenom umírat a poslouchat Kocourovo vychloubání bylo dost strašné - ale potom tam přiběhla jedna víla a dala se na mně do práce...
Ta bláznivá osůbka mi darovala vlastní srdce a zemřela, abych přežil, byl navždy jen dobrý a všem pomáhal. Khorne, co to má být? Co jsem ti udělal, že mě tak trestáš? Nebo je její kouzlo silnější než tvoje?
Ach jo...
Omluvte mě, jdu si sbírat pampelišky na věneček.

...

Nebudu popisovat život své další postavy - Usámy bin Dárina, který s věrnou agarskou Ál-Kajdou vyhodil do vzduchu imperialisty Kleopatru (nepřežila, její krokodýli si moc pochutnali), Cézara (přežil a odletěl s Červeným trpaslíkem ke hvězdám, mizera) a mnoho dalších, krásných věcí... - a radši jen řeknu, že všechno dobře dopadlo, démon Darth Vader na Lakárii skutečně nepronikl, stromeček všeho života Tauran krásně rozkvetl a dojaté postavy se mohly konečně vrátit či nevrátit domů a žít v pokoji či válce, jak se komu zrovna chtělo.
Tato Lakárie byla poslední, protože se její organizátoři rozhodli zkusit něco nového. Příští rok nás ve stejný čas čeká Hvelgerm, hraný podle Azrikových pravidel Palmiru, a buďme si jistí, že na uprázdněný trůn po královně her Lakárii nastoupí naprosto nedostižný král.
Uvidíme se tam.

Darion